nedávno jsme četla zajímavou studii o mozku, tedy lépe řečeno o funkcích jednotlivých částí v něm. Už jsme povídali o amygdale a určitě se vrátíme i k tématu meditací a tím roli prefrontálního čelního laloku. Ale dnes se podívejme pod pokličku pocitu neklidu a ostražitosti.
Všimli jste si, že máte v mozku zabydlený starobylý prográmek, zděděný už od našich prapředků, který způsobuje neustálý vnitřní pramen neklidu? Je to tichý šepot obav, který nás drží ve skenování našeho vnitřního i vnějšího světa, abychom zachytili případný „problém“.
Toto pozadí neklidu a určité bdělosti je pro většinu z nás tak automatické, že si je často ani neuvědomujeme, ale přesto způsobuje, že náš život občas neplyne tak hladce, jak bychom si přáli.
Vnímáte někdy napětí či odpor ve svém těle? Nebo cítíte v určitém prostředí nebo s určitými lidmi ostražitost? Nebo máte blok, kdy je pro vás obtížné se úplně uvolnit, zbavit se neustálé kontroly nad sebou nebo je pro vás těžké nechat věci jít/odejít?
Tohle všechno oslabuje naši pohodu, krmí v nás úzkost či přímo depresi a nutí nás odvracet se od věcí, na kterých nám záleží.
Ten nepokoj v pozadí neustále šeptá do ucha naší mysli: „Nejsi v bezpečí, jsi obklopená hrozbami, nikdy si nemůžeš dovolit snížit ostražitost.“
Už jsme se nedávno ve snídaních zamýšleli nad tím, že když naše mysl přejde do budoucnosti, často jdeme do obav a pokud přejdeme do minulosti, můžeme pociťovat lítost, nenávist, vinu… A v obou případech tam máme velmi umně vetkány i nitky či přímo provazy strachu.
Podívejme se tedy na to, co je mezi tím – na ten teňoulinký kousíček času „TEĎ“.
Jsem TEĎ, tomto momentu, v zásadě v pořádku? Dýchám? Bije mi srdce? Pracuje mi mozek? Zafixujme si ten pocit, že TEĎ je něco „správně“, TEĎ něco funguje.
Zkusme to několikrát denně – zastavme se a všimněme a prociťme, že jsme v pořádku. Možná taky chceme občas víc jistoty, víc lásky nebo víc čokolády ke kafi :-), nebo chceme naopak míň bolesti, míň zranění, míň prázdnoty… Když ale mezi tím najdeme a zavnímáme tu cestičku „v této sekundě je to v pořádku, v této sekundě to funguje, v této sekundě je to správně“ , tak zjistíme, že pod našimi touhami a aktivitami je podlinka živosti a vědomí „daří se mi“.
Tím „opravujeme“ toho strážce v sobě a říkáme mu „jsem v pořádku“, „právě teď jsem v pořádku“. Řekněte si to občas i nahlas, ať to mysl slyší. Řekněte to z času na čas i někomu dalšímu, ať si na to tělo zvykne a dává signál do prostředí. Jsem v pořádku – teď, když to čtu. Jsem v pořádku teď, kdy ukládám do postýlky svoje dítě nebo vnouče. Jsem v pořádku teď, kdy se koukám na západ slunka. Jsem v pořádku teď, kdy se v přírodě svobodně nadechuju…
Samozřejmě, že i když se teď cítíme dobře, stále můžeme řešit nějaké problémy, ale ten strach, že se stanou špatné věci, bude postupně opadat. Už se nemusíme bát, že se nebudeme cítit dobře, protože „právě teď jsem v pořádku“.
V případě, že nastal nějaký okamžik, kdy se uděje něco, kdy teď nejsme v pořádku, udělejte v tu chvíli, co můžete, abyste bouři zvládli. A jakmile to bude možné, zavnímejte, že jádro vašeho bytí je v pořádku, že uvnitř jste v bezpečí a v pořádku a že brzy přejde i ta vnější bouřka.
Nejde o nějaký nucený pozitivní přístup, který má jako hezký závoj překrýt něco, co hezké není. Místo toho jde o jednoduchý, ale hluboký fakt: "V tuto chvíli jsem v pořádku." Cítíte tam tu pravdu, vaše tělo ví, že je to pravda. Je to hlubší než strach - protože vy dýcháte a žijete a jste v pořádku.
Ukotvení se v základním pocitu „bytí v pořádku“ je velmi mocný způsob, jak si budovat svou pohodu a její zdroje ve svém mozku a je to způsob, jak se postavit k pravdě.
Mějte nádherný den a plno pocitů uvědomění, že „teď jste v pořádku“.
Commentaires