a bylo veselé, šťastné a prosperující. Žili v něm král a královna a ti měli čtyři děti.
Každé dítko bylo něčím výjimečné a speciální. A protože bylo každé jiné svým vlastním způsobem, tak pro ně královští rodiče nechali vystavět čtyři věžičky jako malé paláce přesně podle jejich přání a potřeb.
Nejstarší syn Toník měl hned vedle věže houpací síť pokrytou břečťanem a obklopenou starými stromy, které hostily spousty různých zvířátek. Každé ráno chodili chlapečka pozdravit ptáčci, veverky, srnečky a zajíci. Někdy Toníček s jejich ochranou dokonce spával pod hvězdami. Miloval sledovat měsíc a jeho cestu oblohou a cítil se silně propojený s tím, jak se měsíc každý den a noc měnil. Toník strávil hodně času i s dětmi a dospělými a mohl vnímat, co cítí a to ho pokaždé překvapilo. Měl pocit, že je jako jejich zrcadlo a podle toho s kým zrovna je, vnímal i sám sebe jinak. Uvědomoval si, že skutečně sám sebou je jen ve chvilkách samoty. Přes své mládí byl Toníček vzácným rádcem svým rodičům, protože uměl vnímat potřeby a nálady všech obyvatel království.
Druhý syn Pepík měl podobné zkušenosti jako Tonda. Také miloval přírodu a všechna zvířátka, to ticho a klid v lese. A také cítil, že ve společenství s ostatními je jiný, což mu na rozdíl od Toníčka trochu vadilo, proto jeho věžička byla tak trochu skrytá za vysokým dubem a topoly a břízkami. Miloval objevovat neznámou krajinu sám na svém koníku a se svými psi. To mu dávalo klid a sílu. Na začátku se jeho rodiče takových osamocených výprav za poznáním obávali, ale naučili se důvěřovat svému synovi, protože on jim pokaždé dal vědět, kdy vyrazí a kdy se vrátí. A po návratu už byl s ostatními dětmi i dospělými a velmi přirozeně se ujímal vedení a vymýšlel pro ně nové hry a akce. Uměl trpělivě vysvětlit pravidla hry a co je cílem a děti byly pokaždé tím důmyslným dobrodružstvím, co pro ně Pepa tvořil, nadšené. Ale samotné princátko se hry tolik neúčastnilo, vždycky se raději znovu vrátil na do klidu své věžičky a sledoval celou zábavu zpovzdálí. Královský pár se tak mohl těšil z nových hřišťátek a novátorských průkopnických míst, kterými pak po těchto hrách bylo celé království poseté.
Starší dcerka Maruška byla velmi živá a ohebná holčička a hned jak ráno otevřela oči, vyskočila a začala poskakovat a pobíhat po věžičce pomalované mnoha jasnými barvami a plné knížek, švihadel, houpaček a matrací. Pak vyběhla do zahrady na hřiště a poskakovala dál do zámku, aby mohla ve všech těch nádherných komnatách a sálech mluvit s lidmi a aby mohla každého pozdravit. Pokračovala dokonce i do stájí a zahrad, dokud se nepotkala a nepozdravila s každým. Milovala být s lidmi a když ji někdo poprosil o pomoc a ona ucítila motýly tancovat v bříšku, s radostí pomohla kuchaři v kuchyni vařit, zahradníkovi s plením a sázením, vyhřebelcovala koně a nakrmila psy. Nic nebylo pod její úroveň. Brala to jako obrovskou zábavu a to jí dávalo pocit uspokojení. A když byla unavená, tak si jednoduše lehla a spala, dokud se necítila svěží a šla si znovu hrát nebo pracovat. Večer se vracela do své barvami zářící věžičky, aby rychle zaspala a snila šťastné sny o svém životě plném akcí. Od Marušky se král i královna, ale i ostatní lidé učili, jak naplněná a požehnaná ta „pravá“ a milovaná práce může být.
A je čas představit nejmladší dcerku Amélku. Její věž byla vybavená balkonky, verandičkami a nádvoříčky. To jí poskytovalo úžasný výhled na celou zámeckou zahradu. Zdi věže byly obrostlé nádhernými růžemi, co úžasně voněly do všech pokojů. I když byla Amélka tak mladá, uměla si „pospojovat tečky“ a vidět řešení jako nikdo jiný. A tak milovala, když se jí lidé ptali, jak se snadněji a rychleji postarat o některé věci. To jí dodávalo pocit hrdosti a úspěchu, že byla k těmto věcem přizvaná a že každý uznal a ocenil její úžasné speciální schopnosti. Stejně jako Toník s Pepíkem, když trávila víc času s jinými lidmi, se unavila mnohem snadněji, než Maruška. A tak potřebovala častěji zajít do své věžičky a pravidelně odpočívat. Měla ráda lehnout si do své postýlky obklopené vonícími květinami a číst nějakou z mnoha svých knížek, dokud se uvnitř nezklidnila a neusnula. Královští rodiče byli svou nejmladší ohromení, jak bez úsilí, a přesto odhodlaně, byla schopná vést či provádět lidi všeho věku a pomáhat jim.
Přestože tyto čtyři královské děti byly tak rozdílné, vroucně milovaly jeden druhého. Žasly nad jedinečností každého z nich, a přitom se vzájemně úžasně doplňovaly. Rády se potkávaly a hrály si spolu a cítily velkou soudržnost k sobě navzájem. Král a královna byli velmi hrdí na rozvoj svých dětí a na schopnost inspirovat své široké okolí tím, jak byly vždycky opravdové a plně se respektující. Lidé okolo nich mohli vidět, jak snadněji jde i i obtížnější věci zvládat tímto způsobem. Každý si zpíval a smál se a dělal, co mohl dělat nejlíp. Každé dítě bylo přispěním a tak bylo toto království ze všech nejkrásnější a nejvíc prosperující.
Jednoho dne přišly zprávy, že královnin otec je vážně nemocný. Královští manželé se okamžitě připravili na cestu přes oceány a vysoké hory, jen aby staříka co nejdřív podpořili. Veškeré odpovědnosti svěřili svému nejchytřejšímu rádci, protože si mysleli, že on bude ten nejlepší, aby vládnul království v čase, kdy budou pryč. Rádce byl dobrý plánovač a chtěl ještě víc potvrdit, jak je skvělý tím, že vytvoří víc zboží a větší zisky, lepší bezpečnost a víc volného času. Okamžitě stanovil pravidla reorganizace celé země. Se zaslepenou ambicí vůbec nevzal do úvahy, které talenty lidé mají nebo co opravdu dělají rádi. Všechno odteď muselo být podle plánu, aby byly rádcovy cíle naplněny včas a nastal podle jeho slov dostatek.
Královské děti se jeho novými pravidly musely také řídit. Musely vstávat ve stejnou dobu jako všichni ostatní, jíst stejná jídla ve stejnou dobu, učit se ve škole ve stejný čas, dělat domácí práce stejně a také jít ve stejnou dobu spát a ve stejnou dobu zhasnout světla. Jen v jejich takzvaném „volném“ čase od 16.00 do 18.00 měly dovoleno si trochu pohrát nebo být se sebou.
Toníček se cítil velmi nemocný, protože cítil drastické změny v lidech celého království a v nejbližších lidech okolo něj. Velmi rychle se vyčerpal tím, že trávil až příliš mnoho času s lidmi a dělal až příliš mnoho práce, na kterou nebyl stavěný. Všechna ta pravidla ho svírala a uváděla do stavu strnulosti. Snažil se to vysvětlit rádci, ale muž ho neposlouchal a naopak navíc nechal pokácet všechny ty hezké stromy kolem zámku i okolo Toníčkovy věže. Protože prý to neužitečné křoví a špinavá zvířata jsou nemoderní a jen podporují nedostatek. Celá fauna a flora musela udělat prostor větší efektivitě a výkonnosti. Toníček byla převálcovaný zklamáním a smutkem, protože se zámek a celé království proměnilo v místo, které už neměl rád.
Jeho bráška Pepík zase začal pociťovat, jak v něm stoupá hněv, když vidí všechna ta omezení, zákazy a nesmysly, které spalují jeho sourozence a blízké. A on sám se dusil novými pravidly, která mu nedávala smysl a a taky tím, že se už nemůže rozhodovat sám za sebe. Když zkusil odporovat a projevil svůj hněv, rádce dal pryč i jeho milovaná zvířata a nutil jej dělat ještě víc hodin těžké práce. Rádce prohlásil, že kdo nepracuje, nemá žádnou hodnotu v tomto světě a tím naprosto podlomil Pepíčkovu vůli a podnikatelského ducha. Klučina bledý jako duch se stáhl do ústraní a přestal s kýmkoliv mluvit.
Maruška už nesměla dělat práci, kterou měla ráda nebo kde byla žádaná o pomoc. Teď byla přinucená dělat domácí práce, které jen stěží ustála. A musela je dělat den co den. Nesměla jít spát tehdy, když byla unavená, ale tehdy, kdy šli spát všichni ostatní. Po okoralé večeři, kterou servírovali nešťastní sloužící, velmi často nemohla spát a byla dezorientovaná a frustrovaná. Její přátelé kuchař, zahradník a další byli nespokojení a nepřátelští a Maruška cítila, jak její životní síla z ní vyprchává. Cítila se nesmírně unavená a smutná. Se svěšenou hlavou i rameny se sotva ploužila po hradě.
Amélka to celé sledovala se zděšením. I ona musela celý den pracovat na úkolech, které jí nepříslušely a neměla dovoleno se stáhnout do své věžičky. Stále znovu se pokoušela vysvětlit rádci, že by mohl dosáhnout skvělé efektivity různými způsoby, ale on ji jen odstrčil s tím, že malé děti mají být vidět a ne slyšet. Nechal spálit Amélčiny knížky a nikdo se jí už nesměl ptát na radu. A tak se cítila neviditelná, neužitečná a bezmocná. Růžové keře před její věží přerostly v ostnatý trnitý keř a holčička se cítila úplně stejně – zahořklá a vyčerpaná.
Po velmi dlouhém čase se královský pár konečně vrátil zpátky. Když překročili hranice svého království, mohli na první pohled vidět, že něco je tady hodně špatně. Čím víc se přibližovali k hradu, tím víc byl zármutek a žal lidí cítit. Celá příroda pošedla, lidé i zvířata chodili se sklopenou hlavou a odevšad se úplně vytratil zpěv a tanec.
Jakmile královský pár přijel na hrad, okamžitě zavolali pro své děti. Když viděli, v jak bídném stavu se nachází a že z nich zbyly jen stíny toho, kým jsou a ani nemluví, byli tím hororem ohromení. Královna povolala rádce a požadovala vysvětlení těch hrozných podmínek. Rádce se obhajoval, že jen chtěl vytvořit víc bohatství a štěstí pro všechny a že každý se měl na tom úsilí stejným způsobem podílet a královské děti toho měly být příkladem. Že kdyby dostal víc času, úspěch by se projevil.
A tak se král zeptal rádce: "Které roční období je podle Tebe nejdůležitější a které naopak ničím nepřispívá? Jaro?, léto?, podzim? nebo zima? Na to rádce neměl žádnou odpověď. A tak mu král ukázal jediné jablko, které zbylo na stromě zámeckého dvora a řekl: "Vidíš to jablko? Aby rostlo a dozrávalo, potřebuje klid zimy, teplo jara, slunce léta a zralost, která přichází s podzimem. Všechna čtyři období jsou stejně důležitá, žádné není míň, než jiné a takto to je i s lidmi a také s našimi dětmi. Každý má své speciální kvality a své osobité přispění ve svém vlastním čase a proto můžeme všichni společně prosperovat."
Rádce tohle přirovnání pochopil a poprvé mohl jasně vidět, jak moc se mýlil a jak moc jsou následky kruté. Dobrovolně odešel ze svého místa a chtěl s hanbou odejít z království, ale protože jak královna, tak král věřili, že už tak je dost potrestán, dovolili mu zůstat a předávat svou zkušenost jako učitel. Byl v tom vlastně velmi dobrý a shledal tuto práci jako velmi uspokojující. Po nějaké době dokonce začal malovat strom s jablkem v zámecké zahradě, protože na něj královský příběh vytvořil takový dojem .
Královské děti, stejně jako ostatní lidé, se rychle zotavili z rádcova zavádějícího vladaření. Zámek znovu ožil životem a smíchem a všechno začalo zářit a rozkvétat ještě jasněji, než předtím. Každý se snažil poslouchat a podpořit jeden druhého a šťastně žili až do smrti."
Určeno pro všechny děti na planetě a jejich rodiče, kteří chtějí poznat a pochopit, jaké království pro ně a s nimi společně mohou vytvořit.
Pro rodiče a prarodiče dětí do 15 let: https://eshop.janacerna.cz/rozbor-do-kolibky/
Pro děti od 15: https://eshop.janacerna.cz/rozbor-vrozenych-talentu-a-daru/
Volně inspirováno Jasmin Schuster