Dá se vůbec přes všechen ten chaos a zmatek světa najít hluboký vnitřní klid?
Mír v sobě, kdy nenecháme negativní myšlenky a emoce zasahovat, a přitom nejsme zrovna Budhou či tibetským mnichem? (tedy možná spíš jeptiškou :-)
Ono se to krásně vyrovnává, vytuňuje a ladí, když jsme někde ve svém tichém koutku sami se sebou. Ale kam náš stoický pracně získaný klid a vyrovnanost odletí při prvním střetu s realitou, kdy třebas – dojde kafe, pes nám šlápne na nohu nebo my na něj, manžel značkuje a zanechává hromádky špinavého prádla po celém domě, kamiony se vzájemně vesele na dálnici předjíždějí svou 80 km rychlostí, nervózní řidič na vás troubí, když se právě snažíte příčně zaparkovat atd. atd. atd. – dosaďte si samy.
Každý den jsme vystaveni stresovým situacím, svádíme nejrůznější boje a zapomínáme sami na sebe, na svůj vnitřní klid. Uděláme spoustu nesprávných rozhodnutí jen proto, že v celém tom chaosu neslyšíme sebe.Už Neale D. Walsch tvrdil: „tvá nespokojenost a úzkost pramení z toho, že neposloucháš svou duši.“
A jak ji slyšet a vůbec rozeznat mezi tou směsicí všech hlasů uvnitř i vně své hlavy?
Na začátek, než se v tom pořádně potrénujeme, je důležité si odpočinout, nabrat energii a přesměrovat se od negativních myšlenek někam, kde nám to víc prospívá.
A začít vést nejdůležitější dialog v životě, tedy vnitřní rozhovor.
Na to se nejvíc osvědčuje příroda, ale máme to samozřejmě každý jinak. Stromy, květiny, slunce, hvězdy, vodopády, jezera, potoky, řeky, moře, hory, louky, kameny, tráva, písek, hlína … to všechno nám dobíjí baterky, propojuje nás se sebou a tvoří prostor si popovídat.
Někomu zase pomáhá hudba a vůbec zvuky a jejich vibrace. Existují i nahrávky s vysokofrekvenčními zvuky, binaurálními tóny apod. Nemusí ale ani jít o „umělou“ hudbu, co třebas symfonie mořských vln, šumění lesa, cinkot deště, zpěv ptáků… nebo ticho, prosté ticho?
Mimochodem, uvědomujete si, jak je „ticha“, ale skutečného ticha dneska málo? A jak se mu neustále vyhýbáme?
Z hudby na mě někdy zabírá jemná klasická hudba, a mojí duši dělá dobře zvuk vodní fontány, šumění moře nebo cvrkot ptáků (ale ne cvrčka, toho jsme měli vloni v létě někde v květináči a ty bezesné procvrčené noci fakt nikomu nepřeju). No a někdy naopak potřebuju svižnou ráznou energickou hudbu, co mě probere a nabudí do akce - to hned v autě přidávám plyn, zvyšuji obrátky vysavače a podobně:-).
Dobrého spojení se sebou dosahujeme i tím, že si zaběháme nebo zacvičíme, zameditujeme, poprocházíme se… prostě věci spojené s pohybem. O kortizolu a jeho snižování a naopak zvyšování dopaminu, serotoninu a oxytocinu jsme si už povídali u jedné snídaně.
Můžeme taky malovat, zpívat, fotit, psát, šít, háčkovat, vařit, zahradničit…
A taky si můžeme dát koupel třebas s epsomskou solí nebo levandulí a k tomu svíčky, hudba a cokoliv dalšího. A můžeme meditovat nebo si „jen tak“ dýchat- nejlépe přes srdce (viz srdeční koherence). Tohle všechno jsou přímé cesty k našemu srdci i k naší duši.
Zkoušejte, experimentujte s tím a pozorujte, co vás nejvíc spojuje se sebou a se svým středem. Co vám vrací rovnováhu, co navodí vnitřní klid a mír. Čím víc tohle budete posilovat, tím méně se necháte situacemi podobnými těm nahoře vyvést z míry, tím méně půjdete do reakce a tím méně času k navození balancu budete potřebovat.
Mějte nádherný krásně vyrovnaný den, klidně uprostřed největšího chaosu:-).